Jedním z nástrojů, které moc používá k zastírání skutečnosti, je bezpochyby politická korektnost. Co vlastně máme na mysli, když hovoříme o politické korektnosti? Je to nějaký zvláštní způsob vyjadřování se? Propracovanější forma politické komunikace? Objasnění poskytl historik Eugenio Capozzi ve svém díle Politická korektnost. Historie ideologie, kterou v Itálii nedávno vydalo nakladatelství Marsilio.
Historická analýza politickej korektnosti
Největším přínosem této knihy je pokus o historickou analýzu „nové diverzitní kultury“ v dějinném kontextu, definováním její povahy a úsilí o rekonstrukci jejích počátků. Jako autor zdůrazňuje, „politicky korektní jazyk svou snahou stát se jakýmsi občanským katechismem a jeho tendence k cenzuru – není degenerací jazyka, tikem v současném veřejném diskurzu, ani módou vzdělaných tříd. Je to výraz ideologie, která se v posledním půlstoletí zdomácněla v západních společnostech, paradoxně v době, kdy se běžně mluvilo o „smrti ideologií“.
Netřeba ho tedy pozorovat jen v jeho folklórních projevech, rozpory nebo logických nesrovnalostí, ale zkoumat na základě politických a filozofických idejí, které se promítají do veřejné morálky. Politická korektnost se proto jeví jako viditelný projev progresivního myšlení „chápaného jako neognostická ideologie, která prostřednictvím politického projektu chce na svět přinést štěstí“.
Neo-progresivismus, na který se politická korektnost odvolává, se rodí při generační rebelii šedesátých let a stává se dominantní ideologií vládnoucích tříd posledního půlstoletí. Cíl je kulturní a představuje pokus o změnu mentality západních společností, která je údajně založena na diskriminaci, nerovnosti a imperialismu, aby se dosáhlo stav přirozené harmonie, jakýsi druh Zaslíbené země. Stoupencům politické korektnosti však nestačí racionální předefinovat lidskou přirozenost, ale prosazují absolutní relativismus kladoucí na jednu úroveň ideje, kultury a životní styly, které jsou v naprostém kontrastu s historickou tradicí Západu.
Po vymezení kulturních cílů této ideologie se Capozzi ptá, kde jsou počátky tohoto fenoménu a nachází je v krizi komunismu a ve vlně generační revolty babyboomerov, dvou konkrétních momentů v dějinách šedesátých let 20. století, které se navzájem spojily a vytvořily neo-progresivismus, jehož politická korektnost se stala „oficiální rétorikou“. Neapolský historik pak zdůrazňuje, že i ve způsobech jeho projevu existují prvky novosti, protože „[neo-progresivní myšlenka] se šíří jinými prostředky než v minulosti, zejména přes zábavu a masovou kulturu. Nic to však nemění na tom, že má pevný základ – radikální relativismus -, který se pevně etabloval už od šedesátých let.
A Capozzi přitvrzuje, když poukazuje, že politická korektnost je ideologií, falešným vědomím, pokryteckým příběhem, který skrývá zájmy „nové buržoazie“, rebelů šedesátých letech, kteří se v dalších letech staly vládnoucími třídami. Analýza neapolského historika se zaměřuje na ekonomický kořen politické korektnosti. Na její počátku byly zájmy tzv. „Buržoazie bez kořenů“, která již není spjata s továrnami ani s vlastnictvím nemovitostí, ale stojí na nových technologiích, na internetu a na high-tech s klíčovými osobnostmi jako Steve Jobs, Bill Gates nebo „vnouček“ Mark Zuckerberg. Není proto náhoda, že politická korektnost proniká do světa kultury, žurnalistiky, komunikace a do prostředí jako jsou mezinárodní organizace nebo univerzity. Vzhledem k těmto skutečnostem nemohly západní politické třídy uniknout z vlivu neo-progresivizmu, zejména v posledních třiceti let.
Na stránkách své knihy Capozzi uvádí „čtyři dogmata“ politické korektnosti: První je „kulturní relativismus„, podle kterého všechny kultury a náboženské odlišnosti třeba považovat za stejně hodnotné, což v konečném důsledku vede k multikulturalismu, ve kterém globalizovaná integrace umožňuje odstranit každý typ konfliktnosti .
Pak je tu rovnítko mezi touhami a právy. Z tohoto hlediska je lidská bytost svobodná ve svých touhách, které nelze kritizovat a ještě méně represemi omezovat, díky čemuž může dosáhnout úplné uvolnění svých pudů.
Zatřetí člověka nelze klást nad životní prostředí, protože neoprogresivizmus považuje lidstvo pouze za jeden element všeobecné rovnováhy přírody.
Nakonec existuje pevný soulad mezi identitou a sebeurčením, který lze stručně shrnout výrazem „Chci, tedy jsem“. Z pohledu této optiky myšlení, dějiny a kultura Západu jsou na lavici obžalovaných se dvěma vážnými důsledky: jednak být mužem, západniari a bělochům je považováno za vinu („Západ, který nenávidí sebe“), na druhé straně ten „Druhý“ ( neevropské kultury, nekřesťanské náboženství, islám, LGBTQ) v ideologii neo-progresivizmu je vždycky morálně na vyšším stupni.
Existuje nějaká cesta ven?
Závažné problémy, jako je hospodářská krize, rostoucí nejistota a nekontrolované přistěhovalectví, postupně oslabují politickou korektnost, která již nemá pevně v rukou veřejné mínění v západních společnostech, jak tomu bylo ještě před několika lety. V době, kdy globalizace dávala pociťovat negativní dopady stahováním firem do levnějších zemí a digitalizací ekonomiky, přičemž střední třída začala ekonomicky a sociálně chudnout, proti politické korektnosti se začaly bouřit mnohé hnutí a strany, které proto velmi rychle a povrchně byly onálepkované za „populistické“ .
A právě z politického hlediska jsme svědky přeformulování celé veřejné diskuse, když se přechází od tradičního dělení na levici a pravici k dělení mezi establisment a lid. Capozzi si na závěr své knihy klade otázku, zda ideologie politické korektnosti vstoupila do fáze postupného úpadku a zda existují politické a kulturní alternativy schopné překonat to, co vypadá jako panorama morálních a intelektuálních zřícenin. Z tohoto hlediska nadějí jsou generace, které vyrůstaly v kulturním režimu politické korektnosti, získali určitou odolnost vůči konformistickému vlivu této ideologie a staly se nositeli jistého základního skepticismu vůči rétorice neo-progresivizmu.
Zdroj: http://www.nazionefutura.it/politica/lorigine-del-politicamente-corretto-nel-nuovo-libro-di-eugenio-capozzi/
