Německá operace Fall Weiss, invaze do Polska (též zářijová kampaň nebo zářijové tažení (německy Polenfeldzug, polsky Kampania wrześniowa či Wojna obronna 1939 roku); 1. září 1939 – 5. říjen 1939, od 17. září podpořena útokem Sovětského svazu) zahájila druhou světovou válku v Evropě. Nacistické Německo, Slovensko a Sovětský svaz během ní společně v jediném měsíci zlikvidovaly Polsko. Západní spojenci, kteří v reakci na německou agresi vyhlásili Německu válku, nebyli ochotni ani schopni Polsku významněji pomoci a nedokázali ani využít faktu, že většina německých jednotek byla soustředěna v Polsku a na polských hranicích. Výsledkem bylo rozdělení polského území mezi Německo, Sovětský svaz, Litvu a Slovensko.

Polsko odhaduje škody na svém území zaviněné nacistickým Německém v průběhu druhé světové války na 1,3 bilionu eur

Důvody a záminka

Německo se nikdy nesmířilo se svými územními ztrátami na úkor Versailleskou smlouvou obnoveného Polska po porážce Německa a Rakousko-Uherska v 1. světové válce. Hitler chtěl toto území zpět a navíc požadoval jeho rozšíření směrem na východ kvůli rozšíření německého životního prostoru. Hlavním německým územním požadavkem byl tzv. Polský koridor, tedy polské území, které oddělovalo Východní Prusko od zbytku německého území. V koridoru se také nacházelo Svobodné město Gdaňsk s početnou německou národnostní menšinou. Od vzájemných střetů v letech 1918-22 byly polsko-německé vztahy na bodě mrazu.

O nevraživosti, kterou vůči Polákům cítili v německých armádních kruzích, nejlépe svědčí to, že již během polsko-sovětské války (1920), když Rudá armáda táhla na Varšavu, začal štáb velitele Reichswehru generála Hanse von Seeckta plánovat invazi do západního Polska a opětovné přičlenění této německy mluvící oblasti k Německu.

Někteří historikové (například Jurij Ignaťjevič Muchin – Катынский детектив, Светотон, 1995) poukazují na fakt, že Polská vláda se v mnoha ohledech chovala vůči německé menšině a v otázce Gdaňsku nediplomaticky a často podléhala nacionálním vášním. Mnozí Poláci byli například toho názoru, že by se spíše mělo Německo vzdát Východního Pruska v jejich prospěch a na německé požadavky nechtěli za žádnou cenu přistoupit. Vzhledem k hraničnímu sporu s Československem o Těšínsko se Polsko nepřipojilo k Malé Dohodě. Podpisem paktu o neútočení s nacistickým Německem z 26. ledna 1934 a antisovětským postojem vzhledem k územním sporům, ale vzdor faktu, že SSSR byl spojencem Francie, se Varšava dostala do určité izolace.

Ač bylo Polsko protibolševicky naladěné, odmítlo se v jednání s hitlerovským Německem podílet na akcích proti SSSR. Zpravodajská služba SSSR měla o vyjednáváních a polsko-německých vztazích podrobné zprávy, ale nabídku A. Hitlera na společnou okupaci Polska J. V. Stalin obratem přijal. Dne 23. srpna 1939 byl podepsán „Pakt Ribbentrop-Molotov“ zaměřený na plánované napadení, okupaci a opětovné rozdělení Polska.

Dva dny na to 25. srpna 1939 došlo k podpisu Dohody o vzájemné pomoci mezi Velkou Británií a Polskem, ve které polská vláda získala potvrzení a upevnění záruk západních spojenců poskytnuté již v květnu roku 1939 a kde se uvádí:

„…druhá smluvní strana poskytne neodkladně smluvní straně nacházející se ve válečném stavu všemožnou pomoc a podporu, které jsou v její moci.“

Po útoku Německa na Polsko 28. září 1939 následovalo ve Varšavě naopak podepsání Smlouvy o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie mezi komunistickým Sovětským svazem a nacistickým Německem, v jehož tajných dodatcích si obě země přerozdělily smluvené sféry vlivu, vzájemnou podporu při jejich vymezování a výslovně připustily úplnou likvidaci Polska.

Plány stran

Polsko bylo rozhodnuto bránit se útoku a počkat na pomoc od západních spojenců. Evidentně nepočítalo s útokem ze strany Sovětského svazu. Německo mělo^[zdroj?] postupovat podle vojenského plánu „Fall Weiss“ (případ Bílý), jenž využíval nevýhodného rozložení polského území.

První finální koncept plánu předložil Hitlerovi tým generála Rundstedta 7. května 1938, finální verze plánu byla schválena o dva týdny později.

Německé jednotky rozmístěné ve Východním Prusku a Slezsku měly vytvořit kleště a obchvátit polské jednotky. Sovětský svaz měl v plánu na sebe neupozorňovat a přidat se až později, což mělo omezit politické problémy a vojenské ztráty spojené s útokem (vzhledem k předchozí drtivé porážce v Rusko-polské válce měl Stalin k polské armádě značný respekt). Nečekaně rychlý postup Německa Sovětský svaz zaskočil a Stalin musel později s útokem spěchat. Svůj vpád odůvodňoval ochranou ruského, běloruského a ukrajinského obyvatelstva před německým záborem, ovšem prokázaným faktem je, že tam, kde to mělo význam, spolu sovětské a německé jednotky ochotně spolupracovaly a že útok byl s Německem předem domluven.

Události před útokem

Polsko požádalo 24. března 1939 Velkou Británii o uzavření tajné spojenecké dohody. Tímto požadavkem se začala zabývat britská vláda o týden později a 6. dubna 1939 souhlasili s požadavkem Polska. Velká Británie garantovala nezávislost nejen Polsku, ale i Rumunsku, Turecku a Řecku. Spojeneckou smlouvu s Polskem z roku 1925 aktualizovala i Francie. Reakcí Německa pak bylo anulování smluv s Velkou Británií (námořní dohodu) a Polskem (pakt o neútočení). Itálie pak podepsala vojenské spojenectví s Německem 22. května. Velká Británie si však již červenci uvědomovala, že dodržení spojeneckých závazků bude velmi obtížné vyplnit.

Koncem června byly podepsány přípravy realizace plánu Fall Weiss včetně časového rozvrhu. V téže době se zvyšuje počet provokací v Gdaňsku a německý tisk zahájil štvavou a zavádějící kampaň za ochranu utlačovaných Němců v Polsku.

Podle Hitlerova plánu mělo k invazi dojít 26. srpna brzy ráno. Již 25. srpna se proto začaly německé jednotky přesouvat do výchozích postavení a došlo i k Jablunkovskému incidentu, který je považován za první předčasný útok druhé světové války v Evropě. Ve stejný den se ale političtí představitelé Velké Británie odhodlali podepsat dlouho očekávané písemné garance Polsku, ve kterých se obě strany zavazovaly ke spojenectví v případě německého útoku.

To Hitlera velice překvapilo a rozkaz útoku ještě téhož dne odložil. Rozkaz k odložení akce se ale k několika malým, převážně záškodnickým jednotkám nedostal, a proto se druhého dne odehrálo několik drobných pohraničních incidentů a šarvátek. Polsko, které již od jarních měsíců postupně mobilizovalo armádu, proto s koncem 30. srpna vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. Potom byla ale na nátlak západních spojenců, kteří se chtěli válce vyhnout za každou cenu, odvolána.

31. srpna dal Hitler polské straně výzvu k poslání vyjednavače, zřejmě aby si u západních států získal pověst diplomata. Polská vláda ale jakékoliv jednání s Německem odmítla a znovu vyhlásila mobilizaci. Zmatky, které tento akt provázely, způsobily že polská armáda měla v době německého útoku (ke kterému došlo druhého dne) zmobilizováno pouze 65 % svých sil.

Hitler mezitím stanovil čas útoku na 1. září v 4:00. Německou záminkou k napadení Polska měly být pohraniční incidenty na německo-polské hranici, zejména pak přepadení vysílačky v Glivici, který se odehrál 31. srpna 1939. Podle německé propagandy byla radiostanice ve večerních hodinách přepadena polskými vojáky, kteří měli povraždit její posádku a vysílat odtud výzvy k boji proti Německu. Ve skutečnosti byl ale přepad proveden německými agenty gestapa převlečenými do polských uniforem.

Invaze začíná

V Asii již od roku 1937 probíhaly boje mezi Čínou a Japonskem (viz druhá čínsko-japonská válka). Oficiálně druhá světová válka začala dne 1. září 1939 v Evropě na německo-polské hranici, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila invazi. Jako první byl napaden poloostrov Westerplatte u Gdaňsku. K útoku se připojilo Slovensko.

Velká Británie a Francie reagovaly rychle. 3. září 1939 vyhlásily Německu válku. Faktem však bylo, že tyto státy neměly schopnost ji vést na dostatečně významné úrovni. Zatímco letecká a námořní válka byla zahájena prakticky okamžitě, pozemní vojska západních spojenců neměla dostatečný počet mužů.

Spojené království nebylo schopno dát dohromady nic víc než malý expediční sbor, který odeslala do Francie, a zastaralé mobilizační mechanismy francouzské armády se rozbíhaly příliš pomalu. Navíc hlavní francouzská vojenská doktrína rozhodně nebyla Polsku nakloněna, generál Gamelin ji shrnul jedinou větou: „Kdo zaútočí, prohraje“. Zatímco se však francouzská armáda šikovala a čekala na Hitlerovu chybu, na východě probíhala tragédie.

Polská obrana se hroutí

Polská armáda zoufale bojovala, ale za situace, v jaké se ocitla, nebyl úspěšný odpor možný. Polská vojska se nestihla ani plně zmobilizovat a zaujmout určené pozice, když byla země napadena. Polské letectvo utrpělo značné ztráty při prvních náletech Luftwaffe – většinou se však jednalo o cvičné, druholiniové a opravované stroje, protože prvoliniové letouny byly rozmístěny na polních letištích. Časté tvrzení, že během prvních náletů byla zničena většina polského letectva, je ve skutečnosti jedním z mýtů, které se pojí s touto válkou. Polské letectvo ve skutečnosti přežilo první údery a bojovalo ve válce s obrovskou houževnatostí, přičemž způsobilo německému letectvu všeobecně větší ztráty, než by se dalo očekávat, nicméně situace na zemi byla beznadějná.

Nepočetné polské tankové síly organizované zastaralým způsobem nemohly čelit německým tankovým klínům postupujícím vpřed podle inovačních schémat bleskové války.[zdroj?] Nemotorizovaná polská pěchota i jízda byly opakovaně masakrovány při přesunech přes otevřený terén, který nedokázaly překonávat dost rychle, nebo ničeny postupně po malých jednotkách, protože se kvůli neschopnosti rychle se přesouvat a přeskupovat nedokázaly mezi sebou účinně podporovat. Polské letectvo, kterému rychle docházely bomby a náhradní díly, nebylo schopno ani zabezpečit účinné vzdušné krytí polským jednotkám, ani provádět dostatečně silné a koordinované útoky na postupující německé kolony (výrazné úspěchy si vydobyla pouze stíhací brigáda chránící Varšavu a bombardovací brigáda útočící na XVI. armádní sbor generála Höpnera, který musel kvůli jejím útokům požádat o speciální stíhací ochranu. Oba úspěchy však byly časově omezené – v prvním případě ztrátou vhodných letišť a rozpadem systému včasné výstrahy, v druhém ztrátami bombardérů a nedostatkem bomb.Německé jednotky rychle pronikaly ze severu i jihozápadu k Varšavě. Již 8. září stály jednotky 4. tankové divize na varšavských předměstích.

Poslední odpor

9. září se drcená polská armáda vzepjala k poslednímu zoufalému pokusu alespoň oddálit nevyhnutelný konec. Zoufalý útok trosek armád Poznaň a Pomoří proti levému křídlu a týlu skupiny armád Jih byl veden s úmyslem zastavit její postup a probít se k hlavnímu městu a podpořit jeho obranu (viz bitva na Bzuře). Zpočátku dokázal prudkým úderem vklínit se do obrany německé 8. armády, ale nepřítel proti němu brzy nasměroval drtivou většinu kapacit Luftwaffe a téměř třetinu skupiny armád Jih. Když pak vzápětí na Kutrzebovy síly zaútočila i skupina armád Sever, bylo rozhodnuto. K Varšavě se podařilo dostat jen malé části jednotek, které měly posílit její obranu. V této době se už zbytky všech západních armád pokoušely probít na východ a v souladu s rozkazy velitele polské armády (Rydz-Śmigłyho) posílit obranu Varšavy a vytvořit obrannou linii na řekách Visla a San. Jejich šance byly minimální a definitivně zhasly 17. září, když se Sovětský svaz v souladu s tajnými dohodami přidal k útoku a napadl Polsko z východu. Sovětský úder vedl ze severu Běloruský front pod velením M. P. Kovaljova a z jihu Ukrajinský front v čele se Semjonem Timošenkem. Polská vláda i část velení prchlo ze země. 28. září kapitulovala Varšava, 29. září pevnost Modlin, 2. října obránci poloostrova Hel. Jako poslední jednotky kladoucí organizovaný odpor se vzdaly oddíly generála Kleeberga – 5. října. Při útoku na Polsko se Němci dopouštěli válečných zločinů jednak bombardováním civilního obyvatelstva (zcela zničena byla města Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj, 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí) a kolon uprchlíků, jednak vražděním polských válečných zajatců (kolem 3000 zavražděných), civilistů (bylo vypáleno kolem 400 vesnic), inteligence a politiků. Například jen od 1. září do 26. října 1939 vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců.

Následky

Polská armáda utrpěla těžké ztráty, některá města (zejména Varšava) byla těžce poškozena rozsáhlým bombardováním. Země byla obsazena dílem nacistickým Německem, dílem Sovětským svazem, Vilno a přilehlý region byl přidělen Litvě, oblast horní Oravy a severní Spiše Slovensku. V následných letech museli Poláci čelit mimořádným zvěrstvům ze strany Německa a Sovětského svazu. Polsko mělo ze všech států, které poznamenala druhá světová válka, největší procentuální ztráty obyvatelstva (viz Počet obětí druhé světové války). Průběh vojenských operací potvrdil, že se německé vojenské doktríny rozvíjejí správným směrem a předznamenal průběh a výsledek bitvy o Francii, která proběhla v roce 1940.

Během druhé světové války zahynulo zhruba 5 600 000 polských občanů (některé zdroje uvádějí 6 miliónů), z toho bylo 3 000 000 obětí židovského holocaustu, 400 tisíc padlých či zavražděných polských vojáků a 2 200 000 civilistů polské národnosti.

Teror

Po obsazení Polska uplatňovali Němci vůči Polákům brutální politiku teroru, odnárodňování a germanizace. Ta byla vykonávána zejména jednotkami SS-Totenkopfverbände a Einsatzgruppen. Docházelo k popravám polských vojáků i civilních osob, zvláštní pozornost byla věnována polské vyšší vrstvě a polské inteligenci. V rámci „Operace Tannenberg“, která se týkala likvidace polské elity, bylo do 25. října 1939 zavražděno 20-24 tisíc Poláků. Po ní následovala akce „Inteligence“, při níž bylo zabito přes 40 tisíc polských intelektuálů. Německá okupační moc zavedla v Polsku, resp. v Generálním gouvernementu a na okupovaných polských územích politiku teroru, přičemž prováděla hromadné veřejné popravy, které měly zastrašovat ostatní obyvatelstvo. Samostatnou kapitolou byly exekuce polských rolníků a ničení polských vesnic. Němci též prováděli politiku vysidlování z oblastí určených k další germanizaci, přičemž bylo ze svých domovů vyhnáno několik stovek tisíc Poláků. Poláci byli též v masovém měřítku nasazováni na nucené práce, při kterých jich velké množství zahynulo. Ještě hůře než samotní Poláci na tom byli příslušníci židovské menšiny v Polsku – viz holokaust.

V Sověty obsazené části země panoval teror stejně ukrutný, jako v té německé. Tragický osud postihl zajaté polské důstojníky a příslušníky inteligence v Sovětském svazu, kteří byli povražděni v rámci tzv. katyňského masakru.