Hikikomori se v Japonsku stalo velkým společenským problémem v 90. letech 20. století, i když jeho kořeny sahají hlouběji do poválečné japonské kultury. Samotný termín zavedl psychiatr Tamaki Saitō na konci 90. let k popisu lidí, kteří se alespoň na šest měsíců stáhnou ze společnosti a často zůstávají uzavřeni v jediném pokoji.
K rozšíření tohoto jevu přispěl rostoucí studijní tlak a tradičně mimořádná očekávání úspěchu. Na začátku 21. století průzkumy naznačovaly, že více než milion lidí žije v dlouhodobé izolaci, což činí hikikomori jednou z nejvýznamnějších moderních společenských výzev Japonska.
Historicky sehrál roli také hospodářský boom 80. let a jeho následný kolaps v 90. letech, které vytvořily generaci mladých lidí neschopných dosáhnout tradičních životních milníků, jako je stabilní zaměstnání či založení rodiny.
S úpadkem jistoty práce a rostoucí konkurencí se někteří jedinci zcela stáhli z veřejného života. Postupem času se fenomén hikikomori rozšířil i mimo mladou generaci – mnozí lidé zestárli až do středního věku, aniž by opustili izolaci, často podporováni stárnoucími rodiči.
A jaký je zřejmě nejdůležitější důvod tohoto fenoménu? V Japonsku velmi rozšířený kulturní důraz na vyhýbání se hanbě ze selhání.