Aristoteles rozlišoval obecnou a zvláštní (zvláštní) spravedlnost. Obecnou spravedlností rozuměl dodržování zákona, racionalitě života polis; může být definován jako společný morální jmenovatel všech sociálně uspořádaných vztahů mezi lidmi. Spravedlnost dává legitimitu sociální činnosti a životním formám. To se shoduje s morálkou v jeho projekci na sociální sféře, odpovídá na otázku účelu a významu společné, sjednocené, společensky uspořádané existence ve společnosti a ve státě. V jejím chápání se objevily dvě filozofické tradice, za nimiž stojí různé společenské praktiky.
První tradice vychází z myšlenky spolupráce. Sebeodlišená a státem organizovaná společnost je více než jen podmínkou pro přežití a bezpečnou existenci jednotlivců; je to cesta ctnostného života, konkrétní podoby, ve které se jednotlivci mohou realizovat a dosáhnout dokonalosti. Cesta od přirozeného jedince k morální a ctnostné osobnosti spočívá na rozumně uspořádaném hostelu, který jednak díky dělbě práce umožňuje existenci různých věd a umění, čímž vytváří objektivní prostředí pro seberealizaci jednotlivců jako ctnostných jedinců; za druhé umožňuje oddělit duševní práci od fyzické práce, vytvořit volný čas, což je podmínka pro volné rozmístění vnitřních sil jednotlivce, prostoru lidské eudžimie. Stát v odpovídajících formách (například politika pro starověké autory, osvícená monarchie pro Hegela) je koncipován jako ztělesněná mysl, objektivní vyjádření lidské inteligence. Přínos státu je tedy kladen nad dobro jedince. Etická hypostáza společnosti a stát jako objektivní spravedlnost je v korelaci s pochopením, že toto je nakonec individuální ctnost, spravedlivá osobnost. Hlavním a specifickým rysem spravedlivé osoby je bezpodmínečně dodržovat povinnost. Řídí se přesvědčením „k sobě samému“ a na jeho základě nejen ví, jak se omezit, ale také rozpoznat primát nad ostatními díky svým lidským kvalitám. objektivní vyjádření lidské inteligence. Přínos státu je tedy kladen nad dobro jedince. Etická hypostáza společnosti a stát jako objektivní spravedlnost je v korelaci s pochopením, že toto je nakonec individuální ctnost, spravedlivá osobnost. Hlavním a specifickým rysem spravedlivé osoby je bezpodmínečně dodržovat povinnost. Řídí se přesvědčením „k sobě samému“ a na jeho základě nejen ví, jak se omezit, ale také rozpoznat primát nad ostatními díky svým lidským kvalitám. objektivní vyjádření lidské inteligence. Přínos státu je tedy kladen nad dobro jedince. Etická hypostáza společnosti a stát jako objektivní spravedlnost je v korelaci s pochopením, že toto je nakonec individuální ctnost, spravedlivá osobnost. Hlavním a specifickým rysem spravedlivé osoby je bezpodmínečně dodržovat povinnost. Řídí se přesvědčením „k sobě samému“ a na jeho základě nejen ví, jak se omezit, ale také rozpoznat primát nad ostatními díky svým lidským kvalitám. že záruka posledně jmenovaného je nakonec individuální ctností, spravedlivou osobou. Hlavním a specifickým rysem spravedlivé osoby je bezpodmínečně dodržovat povinnost. Řídí se přesvědčením „k sobě samému“ a na jeho základě nejen ví, jak se omezit, ale také rozpoznat primát nad ostatními díky svým lidským kvalitám. že záruka posledně jmenovaného je nakonec individuální ctností, spravedlivou osobou. Hlavním a specifickým rysem spravedlivé osoby je bezpodmínečně dodržovat povinnost. Řídí se přesvědčením „k sobě samému“ a na jeho základě nejen ví, jak se omezit, ale také rozpoznat primát nad ostatními díky svým lidským kvalitám.
Druhá tradice ospravedlnění spravedlnosti vidí ve společnosti a ve státě pouze způsob, jak omezit a omezit konflikty, vnější prostředí bezpečné lidské existence. Nejvíce naplňovala pojmy sociální smlouvy. Tyto koncepty pocházejí z hypotézy přirozeného stavu, ve kterém jednotlivci mají neomezenou svobodu, což je důvod, proč, když se srazí, skončí v situaci úplného nebezpečí. Právo na všechny znamená absenci jakéhokoli práva. Stát je z tohoto stavu rozumnou cestou; Jeho účelem je zaručit bezpečnost jednotlivců vyvážením jejich práv. Spravedlnost státu v tomto případě je měřena blahobytem jednotlivců. Morálně schválený společenský účel se stává „největším štěstím největšího počtu lidí“ (Bentham).
V této tradici je spravedlnost chápána především jako objektivní princip, soubor požadavků, nejčastěji kodifikovaných, jejichž realizace je zaručena odměnami a tresty. Jako institucionalizovaný soubor požadavků, spravedlnost předpokládá a tvoří jisté subjektivní schopnosti u jednotlivců (primárně schopnost následovat standardy), ale ideálně to je předpokládal, že to by mělo fungovat nezávisle na dobré vůli lidí.
První z uvažovaných modelů obecné spravedlnosti lze nazvat kooperativní-holistickou (Plato, Aristotle, Hegel, Marx); jeho hlavní nevýhodou je nedostatek odpovědi na otázku, kdo zakládá a je předmětem spravedlnosti. Druhý model lze nazvat konfliktně-individualistický (Hobbes, Locke, Kant, atd.); jeho hlavní nevýhodou je to, že v ní je za svůj předpoklad považován rozumný svobodný člověk, který je produktem, výsledkem historického vývoje.
Zvláštní (soukromá) spravedlnost je morálně sankcionovaná proporcionalita v rozdělování bohatství v rámci jediného společenského, státem organizovaného prostoru, stupně dokonalosti samotné metody spolupráce činností a vzájemného vyvážení protichůdných zájmů ve společnosti a státu. V tomto smyslu se spravedlnost do jisté míry shoduje se zákonem. Je předmětem studia především společenských věd (na rozdíl od obecné spravedlnosti – předmětu morální filosofie).
Pro vybudování teorie spravedlnosti je nezbytné považovat jedince za rovnocenné a žít společně. „Docela ve vztahu k druhému je, striktně řečeno, rovnost (k isionu),“ tento postoj formulovaný Aristotelem je morálním a právním základem spravedlnosti. V etickém aspektu se spravedlnost jeví jako rovnost v důstojnosti, aby byla šťastná a měla nezbytné výhody. Jakákoliv společenská praxe spravedlnosti proto znamená určitý, každý specifický a historicky různorodý soubor dávek, na které mají všichni občané zpočátku stejnou existenci. Zde je referenčním bodem a výchozím normativním základem spravedlnosti vzájemnost zlatého pravidla morálky. V právním aspektu spravedlnost jedná jako formální rovnost, jednotnost stupnice (požadavky, zákony, pravidla, normy), kterými jsou jednotlivci „měřeni“ jako rovnoprávní subjekty práva. V morálce i v právu se spravedlnost ukazuje jako rovnost, ale v podstatě odlišná. Morální (etická) spravedlnost je rovnost nekonečna, lidé zde jsou si navzájem rovni, protože každý z nich je jediný, nenahraditelný, nevyčerpatelný ve svých nárocích a aspiracích; jsou si rovni jako dokonalé světy mohou být, tj. stejné (identické) v jejich neidentifikaci. Právní spravedlnost je rovnost jednotek, zcela zapadá do kánonů aritmetické rovnosti, v určitém smyslu může být považována za rovnost. Lidé jsou si rovni jako „spoluzakladatelé“ sociálního prostoru. Jediným aktem instituce je legitimizovat nerovnost povolání a předpisů, utváření struktury ustaveného sociálního prostoru. Problémem je kombinace rovnosti a nerovnosti. Mimořádná obtížnost při jeho řešení je hlavním zdrojem sociálních nepokojů, které probíhají pod záštitou boje za spravedlnost. Podle Aristotela „někteří věří, že pokud jsou rovni příbuzní, měli by být obecně rovni; jiní, kteří se uznají jako relativně nerovní, si nárokují stejnou nerovnost ve všech ohledech “(Pol., 301, 35). První z případů, které charakterizoval Aristoteles, předpokládá postavení chudých vrstev obyvatelstva, kteří používají svou občanskou, lidskou rovnost s každým jako argument pro dosažení rovnosti ve všem ostatním. Druhý případ se týká postavení privilegovaných sociálních skupin, kteří se podle lidského osudu pokoušejí přivést své výsady k dosažení občanských a lidských výsad, jako by byli na počátku privilegováni. Rovnost v morálně-civilním aspektu a nerovnost ve všech ostatních ohledech jsou dva základní pilíře sociálně uspořádaného prostoru.
Tam jsou dvě formy (typy) speciality (soukromá) spravedlnost, rozlišoval Aristotle a představovat nosnou strukturu všech následujících teorií: distribuční, nebo distribuční spravedlnost, a vyrovnávat, nebo retributive spravedlnost. Jsou to způsoby, jak distribuovat vzácné zboží. Toto by mělo být nazýváno soukromým zbožím na rozdíl od běžného zboží, které naopak nemůže být rozděleno mezi jednotlivce svou povahou. Spravedlnost je tedy způsob, jak zacházet s osobou s jinou osobou, zprostředkovanou přístupem k dávkám, pro které oba tvrdí, že spravedlnost je vždy poměrem mezi čtyřmi členy, kde poměr osob A a B je stejný jako poměr dávek, které dostávají k a a b. Spravedlivý člověk a spravedlivá společnost jsou takoví
Distribuční spravedlnost se týká rozdělení bohatství, a tedy odpovědnosti, s přihlédnutím k důstojnosti jednotlivců, tj. v závislosti na jejich příspěvku ke společné věci. Existují tři hlavní historicky zpracované principy distribuční spravedlnosti: „každému je stejné (stejně jako všem)“, „každému podle jeho zásluh“, „každému podle jeho potřeb“. První princip je archaický a jako vyrovnávací rovnost je základním principem primitivně-generických vztahů, třetí je proměněn v budoucnost a je prioritou v sociálních utopiích (například komunistických). Zásada „každému podle zásluh“ je rozhodující pro moderní společnosti (typickými příklady jsou mzdy v závislosti na množství a kvalitě práce, rozložení odměn v závislosti na bojích). Další zásady, i když menší, jsou dnes také v některých oblastech nenahraditelné: například distribuce tzv základní hodnoty (lidská práva) jsou prováděny podle zásady „všichni jsou si rovni“ a sociální pomoc nebo daňové výhody v závislosti na počtu dětí odpovídají zásadě „každému podle potřeb“.
Vyrovnávací spravedlnost – je rozdělování bohatství, prováděné bez zohlednění důstojnosti jednotlivců. Hovoříme zde především o dvou typech sociálních vztahů, které Aristotelés svolává svévolně a nedobrovolně: výměnou věcí a trestů. Výměna věcí je považována za spravedlivou, je-li prováděna v souladu s jejich skutečnou hodnotou; je to například výměna na trhu, na kterém nezáleží na tom, kdo nakupuje, a na čem záleží, kolik zaplatí. Spravedlivé posouzení trestů spočívá v jejich nevyhnutelnosti a nestrannosti odsouzení.
Distribuční spravedlnost z větší části zakládá morální a regulační základy sociálních vztahů v jejich komunálním, osobnostně vyjádřeném aspektu a vyrovnávajícím se v obchodním, objektivizovaném aspektu. Zvláštní společnosti obvykle dávají přednost nějaké formě spravedlnosti, ale v každém z nich jsou zastoupeni. Optimální kombinace těchto forem obecně a ve vztahu k jednotlivým fragmentům mezilidských vztahů, odpovídající dosažené úrovni lidského rozvoje, je klíčová pro stanovení míry spravedlnosti pro společnost.
V centru moderních etických diskusí o spravedlnosti je J.Rowlsova teorie, která má syntetický charakter a nabízí ideálně typický model spravedlnosti v liberálních demokratických společnostech. Jeho normativní základ je založen na dvou principech: 1) každá osoba by měla mít stejná práva s ohledem na nejrozsáhlejší systém rovných základních svobod slučitelných s podobnými schématy svobod pro druhé; 2) sociální a ekonomické nerovnosti by měly být uspořádány tak, aby byly a) k největšímu očekávanému přínosu nejméně úspěšného a aby b) měly přístup k pozicím a pozicím otevřeným všem v podmínkách spravedlivé rovnosti příležitostí. Reflexe spravedlnosti jako etického základu veřejné komunikace, vědeckých a veřejných diskusí o této koncepci, samotné chápání společného života lidí ve smyslu spravedlnosti je charakteristickým rysem evropské filosofie spojené s civilizačními a kulturními rysy evropského rozvoje. Místo spravedlnosti, míra jeho dramatu v jiných kulturách, podléhá zvláštnímu studiu.
A.A. Huseynov