Recenze knihy Politická korektnost

Jedním z nástrojů, které moc používá k zastírání skutečnosti, je bezpochyby politická korektnost. Co vlastně máme na mysli, když hovoříme o politické korektnosti? Je to nějaký zvláštní způsob vyjadřování se? Propracovanější forma politické komunikace? Objasnění poskytl historik Eugenio Capozzi ve svém díle Politická korektnost. Historie ideologie, kterou v Itálii nedávno vydalo nakladatelství Marsilio.

historik Eugenio Capozzi
historik Eugenio Capozzi

 

Historická analýza politickej korektnosti

Největším přínosem této knihy je pokus o historickou analýzu „nové diverzitní kultury“ v dějinném kontextu, definováním její povahy a úsilí o rekonstrukci jejích počátků. Jako autor zdůrazňuje, „politicky korektní jazyk svou snahou stát se jakýmsi občanským katechismem a jeho tendence k cenzuru – není degenerací jazyka, tikem v současném veřejném diskurzu, ani módou vzdělaných tříd. Je to výraz ideologie, která se v posledním půlstoletí zdomácněla v západních společnostech, paradoxně v době, kdy se běžně mluvilo o „smrti ideologií“.

Netřeba ho tedy pozorovat jen v jeho folklórních projevech, rozpory nebo logických nesrovnalostí, ale zkoumat na základě politických a filozofických idejí, které se promítají do veřejné morálky. Politická korektnost se proto jeví jako viditelný projev progresivního myšlení „chápaného jako neognostická ideologie, která prostřednictvím politického projektu chce na svět přinést štěstí“.

Neo-progresivismus, na který se politická korektnost odvolává, se rodí při generační rebelii šedesátých let a stává se dominantní ideologií vládnoucích tříd posledního půlstoletí. Cíl je kulturní a představuje pokus o změnu mentality západních společností, která je údajně založena na diskriminaci, nerovnosti a imperialismu, aby se dosáhlo stav přirozené harmonie, jakýsi druh Zaslíbené země. Stoupencům politické korektnosti však nestačí racionální předefinovat lidskou přirozenost, ale prosazují absolutní relativismus kladoucí na jednu úroveň ideje, kultury a životní styly, které jsou v naprostém kontrastu s historickou tradicí Západu.

Po vymezení kulturních cílů této ideologie se Capozzi ptá, kde jsou počátky tohoto fenoménu a nachází je v krizi komunismu a ve vlně generační revolty babyboomerov, dvou konkrétních momentů v dějinách šedesátých let 20. století, které se navzájem spojily a vytvořily neo-progresivismus, jehož politická korektnost se stala „oficiální rétorikou“. Neapolský historik pak zdůrazňuje, že i ve způsobech jeho projevu existují prvky novosti, protože „[neo-progresivní myšlenka] se šíří jinými prostředky než v minulosti, zejména přes zábavu a masovou kulturu. Nic to však nemění na tom, že má pevný základ – radikální relativismus -, který se pevně etabloval už od šedesátých let.

A Capozzi přitvrzuje, když poukazuje, že politická korektnost je ideologií, falešným vědomím, pokryteckým příběhem, který skrývá zájmy „nové buržoazie“, rebelů šedesátých letech, kteří se v dalších letech staly vládnoucími třídami. Analýza neapolského historika se zaměřuje na ekonomický kořen politické korektnosti. Na její počátku byly zájmy tzv. „Buržoazie bez kořenů“, která již není spjata s továrnami ani s vlastnictvím nemovitostí, ale stojí na nových technologiích, na internetu a na high-tech s klíčovými osobnostmi jako Steve Jobs, Bill Gates nebo „vnouček“ Mark Zuckerberg. Není proto náhoda, že politická korektnost proniká do světa kultury, žurnalistiky, komunikace a do prostředí jako jsou mezinárodní organizace nebo univerzity. Vzhledem k těmto skutečnostem nemohly západní politické třídy uniknout z vlivu neo-progresivizmu, zejména v posledních třiceti let.

Na stránkách své knihy Capozzi uvádí „čtyři dogmata“ politické korektnosti: První je „kulturní relativismus„, podle kterého všechny kultury a náboženské odlišnosti třeba považovat za stejně hodnotné, což v konečném důsledku vede k multikulturalismu, ve kterém globalizovaná integrace umožňuje odstranit každý typ konfliktnosti .

Pak je tu rovnítko mezi touhami a právy. Z tohoto hlediska je lidská bytost svobodná ve svých touhách, které nelze kritizovat a ještě méně represemi omezovat, díky čemuž může dosáhnout úplné uvolnění svých pudů.

Zatřetí člověka nelze klást nad životní prostředí, protože neoprogresivizmus považuje lidstvo pouze za jeden element všeobecné rovnováhy přírody.

Nakonec existuje pevný soulad mezi identitou a sebeurčením, který lze stručně shrnout výrazem „Chci, tedy jsem“. Z pohledu této optiky myšlení, dějiny a kultura Západu jsou na lavici obžalovaných se dvěma vážnými důsledky: jednak být mužem, západniari a bělochům je považováno za vinu („Západ, který nenávidí sebe“), na druhé straně ten „Druhý“ ( neevropské kultury, nekřesťanské náboženství, islám, LGBTQ) v ideologii neo-progresivizmu je vždycky morálně na vyšším stupni.

Existuje nějaká cesta ven?

Závažné problémy, jako je hospodářská krize, rostoucí nejistota a nekontrolované přistěhovalectví, postupně oslabují politickou korektnost, která již nemá pevně v rukou veřejné mínění v západních společnostech, jak tomu bylo ještě před několika lety. V době, kdy globalizace dávala pociťovat negativní dopady stahováním firem do levnějších zemí a digitalizací ekonomiky, přičemž střední třída začala ekonomicky a sociálně chudnout, proti politické korektnosti se začaly bouřit mnohé hnutí a strany, které proto velmi rychle a povrchně byly onálepkované za „populistické“ .

A právě z politického hlediska jsme svědky přeformulování celé veřejné diskuse, když se přechází od tradičního dělení na levici a pravici k dělení mezi establisment a lid. Capozzi si na závěr své knihy klade otázku, zda ideologie politické korektnosti vstoupila do fáze postupného úpadku a zda existují politické a kulturní alternativy schopné překonat to, co vypadá jako panorama morálních a intelektuálních zřícenin. Z tohoto hlediska nadějí jsou generace, které vyrůstaly v kulturním režimu politické korektnosti, získali určitou odolnost vůči konformistickému vlivu této ideologie a staly se nositeli jistého základního skepticismu vůči rétorice neo-progresivizmu.

Zdroj: http://www.nazionefutura.it/politica/lorigine-del-politicamente-corretto-nel-nuovo-libro-di-eugenio-capozzi/

Je na vině politická korektnost?

Rétorický zápas proti „politické korektnosti“, který se po prezidentské kampani v USA rozhořel i na Slovensku, vyvolává rozpaky. Není totiž jasné, kdo tu vůči komu bojuje.

zatímco kritiků je stále více, nikdo se zatím neodhodlal politickou korektnost obhajovat. Není to populární, neboť tento výraz se stal synonymem cenzury a popírání „zdravého selského rozumu“. Ale co když původně šlo o snahu citlivěji zacházet se slovy tam, kde přímo ovlivňují život lidí? O pokus nahradit rychlé závěry, postavené na předsudcích něčím spolehlivějším?

Korektní znamená správný. Korektnost je však více, než faktická a logická správnost. V přirozeném jazyce toto slovo naznačuje i jistou zdrženlivost: korektní tvrzení se drží faktů, vyhýbá se zobecňování a je slepé k osobě názorového protivníka. Být korektní zahrnuje i ochotu přiznat omezení vlastního poznání – možná nejkorektnejší odpovědí vůbec je Sokratovská „nevím“. V této poslední charakteristice může být „obyčejná“ korektnost dokonce opakem „politické“ korektnosti, která „umí“.

trochu historie
Za otce výrazu „politicky korektní“ se pokládá Lev Trockij. V úvahách o čínské revoluci z roku 1928 hovoří o „korektní (správné) politické linii“ a „správné (korektní) politické orientaci“, která přizpůsobuje svou taktiku okolnostem. V stati o kantonský povstání ní obhajuje na první pohled rozporné postoje ruských bolševiků k zakládání sovětů – zatímco v Německu v roce 1923 a v Číně v roce 1927 byly proti, v roce 1926 založení sovětů v Číně podporovaly.

Postupně se z politické korektnosti stal terminus technicus označující vyjádření, které byly správně ve vztahu k nezpochybnitelným tezím politických nebo ideových hnutí. Dnešní chápání politické korektnosti dobře charakterizoval americký prezident George H. W. Bush v projevu na Michiganské univerzitě: „Přestože toto hnutí vychází z chvályhodné touhy odstranit pozůstatky rasismu, sexismu a nenávisti, nahrazuje staré předsudky novými. Některá témata, výrazy a dokonce gesta přitom označuje za nepřípustné. “

Je zajímavé, že bývalý místopředseda slovenské vlády Ivan Mikloš jde v krátké úvaze na toto téma v Hospodářských novinách ještě dál, když politickou korektnost označuje za jednu z příčin krize liberální demokracie. Podle něj totiž politická korektnost brání „otevřeně a kriticky“ pojmenovávat společenské problémy a jejich příčiny.

Předsudky založené na barvě pleti, pohlaví, věku nebo i zdravotního stavu ignorují výjimečnost každého člověka, jeho individualitu. Popírají koncept osobní svobody, odpovědnosti za vlastní jednání a nahrazují ho determinizmom – řízení člověka je zde vždy dáno tím, s čím se narodí a co sám nedokáže nijak ovlivnit. Ten, kdo se narodí jako Němec, bude pořádkumilovný, Arab lstivý a špinavý, na člověka s oční vadou si třeba dát pozor, neboť uhýbá pohledem, žena bude vždy klevetivého a ten, kdo přijde na svět jako Rom, se bude vyhýbat poctivé práci. Ano, mohou se snažit být jiní, ale je to v nich, už se s tím narodili.

Žantovský o korektnosti: V britských médiích už se nesmí říct slovo terorista

„Politická korektnost prorůstá do společnosti daleko více než u nás,“ pokračoval. Tuto atmosféru živí podle něj především univerzity. Někdy se zdá, že akademická svoboda slova už není tak nedotknutelná, jak jsme si mysleli. Dotýká se to i médií.