Archiv pro měsíc: Prosinec 2016

Když jsem se v práci zmínil, že doma nemáme televizi, šéf zareagoval vtipně: firma mi může zařídit spotřebitelský úvěr, kdybych chtěl. Nechtěl jsem. Naopak nabízím pár důvodů, proč si myslím, že je lepší žít bez televize.
ed více než deseti lety jsem vyslechl zajímavou přednášku o vztazích v rodině. Mimo jiné tam zaznělo, že největšími dvěma riziky pro vztah a manželství jsou:
bydlení mladého páru u rodičů
televize.
Už v té době jsem televizi sledoval jen výjimečně, ale poté, co jsem se oženil, úplně jsem odmítl mít v domácnosti televizor, a to i kdybychom ho dostali zadarmo. Při pohledu zpět vůbec nelituji. Naopak to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě. Mám více času na rodinu, udělám mnohem víc práce kolem domu i na zahradě. Ovšem občas narazím na úžas a překvapení lidí, když se dozví, že „žijeme bez televize“. A já nechápu, že oni nechápou, že výhody toho jsou obrovské a přece naprosto zřejmé.
Nabízím proto několik důvodů pro „život bez televize“:
První důvod: Nechci být manipulován
Manipulace je nejúčinnější tehdy, když si jí příjemce sdělení není vědom. Ale i když o ní ví, stejně má na příjemce vliv. Manipulace probíhá v televizním vysílání v podstatě neustále, a to i kdyby to televizní tvůrci neměli v úmyslu.
U reklamy je to zřejmé. Přesto hodně lidí tvrdí, že „na mě reklama nemá vliv“ nebo „při reklamě se věnuji nějaké jiné činnosti“. Když bychom ovšem mohli nahlédnout do domácností a koupelen těchto lidí, většinou bychom našli prášek na praní té značky, na kterou v poslední době běžela reklama. Současně, reklama je vkládána tak, aby před ní nebylo úniku. Sledování televize činí diváka pasivním a ten pak ani nemá ani vůli a energii přijímač po dobu reklamy vypnout.
Pak jsou zde další typy pořadů:
„Zpravodajství“, moderované „diskuze“ — Vše je poskládáno tak, aby formovalo postoje diváků tím „správným“ směrem, a to prostřednictvím sledu událostí, záběru kamer, výběru otázek, účastníků a dalších triků.
„Dokumenty“ — Z čeho jsou financované? Často z peněz, které na oplátku vyžadují podporu a propagaci lží o globálním oteplování způsobené člověkem či jinou levicovou agendu.
„Zábava“ — Divák zabořený v sedačce se má smát vtipům, kterým se „na signál“ smějí hosté ve studiu. I tím lze posouvat postoje diváků.
Mohu si i říkat, že o manipulaci vím, ale přesto mi utváří emoce a postoje, když se jí nechám opakovaně vystavovat. Nejde přitom o to, aby „černou“ divák považoval za „bílou“. Marketérům často stačí posun mediánu vektoru postojů o 5 % či 10 %.
A pak, forma určuje a utváří obsah. Pěkný článek na toto téma je: Můžeme si dovolit nebýt v televizi?
Druhý důvod: „Chci své děti po svém vychovávat, (až se k nám právo vrátí)“
Nechci srdce a hlavy svých dětí zamořit dnešními ideologiemi. To se děje ve velké míře jak prostřednictvím pohádek (Prasátko Pepa), tak zábavných a „vzdělávacích“ pořadů. Bohužel, často i knížkami (Bořek stavitel). Knížky si ale mohu sám přečíst předem, než je dám dětem do ruky, pořady sledovat předem nelze a být pořád s dětmi před obrazovkou je také většinou nereálné.
Jde též o těžko řešitelné konflikty s dětmi před televizi. Představte si, že ve Večerníčku začnou vysílat nějakou novou „ideologickou“ pohádku, kterou nechci, aby moje děti sledovaly. Kolik rodičů by dokázalo svému dítěti odepřít na týden Večerníček nebo vypnout přijímač v půlce pohádky? Já asi ne nebo jen velmi obtížně. Bohužel, sdělení předané prostřednictvím „barevného pohyblivého obrazu“ dítě ovlivní víc, než následné „suché“ logické vysvětlení rodičů. Je to pocit, jako by duši dítěte někdo kradl. Ne fyzicky, ale jeho srdce a mysl. Pohádky proto pouštím jen z DVD na počítači. Pouze ty, které jsou dle mého soudu nezávadné a přiměřené jejich věku. Ty staré se mi zdají být dobré.
Důvod třetí: Přínosy a náklady
Ve sledování televize a sdělovaných informací jsem nikdy nenašel žádný reálný ekonomický, společenský či jiný přínos. I kdyby informace nebyly vybírané selektivně a zkreslované, tak ekonomický přínos musí být blízký nule z principu, protože se jedná o veřejné informace.
Na druhou misku vah, tj. do nákladů, určitě patří ztráta času, který věnuji sledování televize. Také se říká, že čas jsou peníze: Kdybych se díval jen půl hodiny denně, za rok je to týden času. To mi přijde hodně. Lidé jsou nervózní, když kvůli někomu ztratí hodinu svého času a hned to přepočítávají na peníze. Ale že se sami připraví o celý týden čistého času každý rok, to je nechává klidným. Přitom za tu dobu se lze naučit nějakou novou dovednost, přečíst několik knih, získat pár nových přátel. Není pak při tomto srovnání život s televizí spíše živořením?
Náklady na pořízení přístroje a koncesionářské poplatky také nejsou zanedbatelné. A za co vlastně má televizní divák platit poplatky? Za to, že se nechá dobrovolně manipulovat, bere mu to čas a vztahy? Děkuji, nechci.
Doporučení ze zkušenosti
Jedněm přátelům jsme pomohli s přechodem od televize takto: Aby to ustáli před sebou i před svými dětmi, řekli jim, že televize je rozbitá a musela do opravy. Ve skutečnosti jsme ji společně přestěhovali na nějaký čas k nám. Vzhledem ke vzdálenosti to byla i pojistka proti „vyměknutí“, což by mohlo snadno nastat při přesunu televize „pouze“ do sklepa nebo na půdu. Osvědčilo se to, doporučuji zvolit podobný postup.
A pokud máte nějakého nepřítele, můžete si ho udobřit tím, že mu svoji televizi věnujete.

 

Nejvyšší správní soud se v rozsudku č.j. 3 As 118/2015-34 negativně postavil ke zveřejnění fotografie pachatele na sociální síti. Zatímco městský soud poměřoval právo vlastníka obchodu na ochranu jeho vlastnictví na jedné straně a právo pachatele trestného činu krádeže na ochranu osobních údajů na straně druhé, dle NSS zde k žádnému konfliktu nedochází a „není co poměřovat“.

Majitel obchodu argumentoval tím, že subjekt, který zcela vědomě odcizil elektrokolo, musel vědět, že jedná v rozporu se zákonem, neboť převzal do své dispozice předmět, který mu nenáležel. Vědomě tedy porušoval zákon, a to za situace, kdy na prodejně bylo veřejně deklarováno, že prostor je monitorován. Byl tedy srozuměn s tím, že jeho jednání je kamerou zachyceno. Také dodal, že zveřejnění fotografie na sociální síti vedlo k odhalení pachatele.

Oproti tomu Úřad pro ochranu osobních údajů stál pevně za názorem, že vyhledávání pachatelů trestných činů a shromažďování důkazů o jejich vině je v demokratickém právním státě rolí orgánů činných v trestním řízení. Proto každý správce osobních údajů z kamerového systému v souladu s účelem ochrany majetku je oprávněn pouze k předání záznamu orgánům činným v trestním řízení, ale již v žádném případě nesmí sám tyto záznamy zveřejnit.

Tomuto pozdějšímu názoru přitakal Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že zákon sám stanoví, kudy vede hranice mezi právem na ochranu majetku na straně jedné a právem na ochranu osobních údajů na straně druhé. Právo na ochranu majetku je dle soudu dostatečně saturováno právem žalobce na instalaci a používání kamerového systému za zákonem stanovených podmínek a na případné další použití údajů získaných snímáním sledovaného prostoru státními orgány k tomu určenými. Jakékoliv další nakládání s osobními údaji takto shromážděnými bez souhlasu dotčených subjektů nelze ničím odůvodnit.

Celý text tohoto kontroverzního judikátu si můžete přečíst zde

Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 945/2013 sjednotil svoji rozpornou judikaturu ohledně toho, zda lze platně uzavřít nájemní smlouvu na objekt, který nebyl v době uzavření smlouvy zkolaudován.

V roce 2012 Nejvyšší soud rozhodnul, že vydání kolaudačního rozhodnutí o povolení užívání prostor, jež mají být předmětem nájmu, nelze považovat za odkládací podmínku, neboť jde o předpoklad platnosti právního úkonu, jehož absence má za následek neplatnost právního úkonu, kterou nelze následně zhojit. Podle současného rozhodnutí tento závěr není správný. Jde totiž o obdobnou situaci, jako je prodej věci, kterou prodávající v době uzavření kupní smlouvy nevlastní. V případě, že si účastníci sjednali, že nájemní vztah mezi nimi vznikne až po provedené kolaudaci, nevede tento postup k tomu, že předmětem právního vztahu by byl předmět právně nedovolený nebo nemožný, což by zakládalo neplatnost takového jednání.

Pokud tedy strany ve smlouvě zajistí, že účinnost smlouvy nenastane dříve, než nabude právní moci kolaudační rozhodnutí, je smlouva o nájmu nebytových prostor platná i tehdy, je-li uzavřena dříve, než bylo toto kolaudační rozhodnutí vydáno.

Celý text judikátu si můžete přečíst ROZSUDEK 31 Cdo 945/2013

V případě úmrtí v rodině nastává otázka vyřízení dědického řízení, často po sobě zesnulý zanechal nějakou nemovitost.

Dědický proces ale začíná u notáře, který je k vyřízení dědictví pověřený soudem. Pokud po sobě zemřelý nezanechal závěť, ve které by určil své dědice a jejich jednotlivé podíly na dědictví sám, nastupuje dědictví ze zákona a jednotlivé dědice a jejich podíly určuje občanský zákoník. Zákonná úprava umožňuje jednotlivým dědicům vzdát se svého dědického podílu vzdát ve prospěch jiného nebo dalších dědiců. Notář ale nejprve zjistí veškerý majetek zemřelého zůstavitele, jeho hodnotu a kdo jsou jeho dědici. Je-li součástí dědictví nemovitá věc, budete potřeba zajistit odhad její ceny. V rodině je nutné dosáhnout dohody o tom jak bude se zanechanou nemovitostí naloženo.

Pokud se některý ze dědiců nechce svého podílu vzdát nebo vyplatit další dědice, přichází na řadu prodej nemovitosti. Jestliže již bylo dědické řízení u notáře řádně ukončeno a nemovitost přepsána v katastru na dědice, lze za souhlasu všech přejít k prodeji. Pokud jsou vztahy mezi dědici komplikované je ale někdy obtížené dosáhnout potřebné dohody.

Prodej nemovitosti, jejíž podíly vlastní více majitelů, má vždy složitější průběh. Nejjednodušší způsob je zvolit mluvčího, který jedná za všechny. V případě neshod to samozřejmě nejde a chtějí se na prodeji podílet všichni. Jejich rozpory by však neměl vycítit zájemce o nemovitost. Rozhodně by měla předem proběhnout dohoda o ceně i rozdělení utržené částky dle vlastnických podílů. Nejhorší variantou je, když nemovitost nabízí každý spoluvlastník zvlášť. Zájemce mohou takové zmatky odradit.

Pokud se dědicové na všem shodnou, je třeba nechat zpracovat odhad ceny zanechaných nemovitosti. Odhad hodnoty nemovitosti si mohou dědicové nechat vypracovat od autorizovaného znalce nebo i realitního makléře. V případě zděděné nemovitosti většinou stačí ta levnější varianta. Poplatky, které pozůstalí zaplatí notáři za provedení dědického řízení se odvíjejí z hodnoty zanechaných nemovitostí. Pokud dědici chtějí nemovitost následně prodat, musí si uvědomit, že daň z příjmů, kterou zaplatí se bude počítat z rozdílu mezi prodejní a pořizovací cenou nemovitosti. Pokud nastane situace, že prodejní cena výrazně vyšší než odhad, částka za daň z příjmu může převýšit poplatky u notáře v případě vyššího odhadu.

Smrt a ztráta blízkého člověka, a řešení rodinných záležitostí v průběhu dědického řízení nezřídka provází silné emoce, které mohou rozvířit uvažování dědiců a zastínit jejich klidné a racionální uvažování. Pokud se u některého z pozůstalých objeví negativní emoce a postoje, prodej se zasekne, táhne a následně tu máme těžkosti sehnat kupce a realizovat prodej. Prodej se také může táhnout roky a o majetek se nikdo nestará, a ztrácí svojí hodnotu a atraktivitu pro kupce. Z tohoto důvodu je výhodné nalézt společně hned od začátku v klidu a bez negativních emocí lepší řešení i za cenu menšího kompromisu. Nebojte se ale vyhledat realitního makléře, pokud něčemu ohledně prodeje nemovitosti nebo dědického řízení nerozumíte.