Je na vině politická korektnost?

Rétorický zápas proti „politické korektnosti“, který se po prezidentské kampani v USA rozhořel i na Slovensku, vyvolává rozpaky. Není totiž jasné, kdo tu vůči komu bojuje.

zatímco kritiků je stále více, nikdo se zatím neodhodlal politickou korektnost obhajovat. Není to populární, neboť tento výraz se stal synonymem cenzury a popírání „zdravého selského rozumu“. Ale co když původně šlo o snahu citlivěji zacházet se slovy tam, kde přímo ovlivňují život lidí? O pokus nahradit rychlé závěry, postavené na předsudcích něčím spolehlivějším?

Korektní znamená správný. Korektnost je však více, než faktická a logická správnost. V přirozeném jazyce toto slovo naznačuje i jistou zdrženlivost: korektní tvrzení se drží faktů, vyhýbá se zobecňování a je slepé k osobě názorového protivníka. Být korektní zahrnuje i ochotu přiznat omezení vlastního poznání – možná nejkorektnejší odpovědí vůbec je Sokratovská „nevím“. V této poslední charakteristice může být „obyčejná“ korektnost dokonce opakem „politické“ korektnosti, která „umí“.

trochu historie
Za otce výrazu „politicky korektní“ se pokládá Lev Trockij. V úvahách o čínské revoluci z roku 1928 hovoří o „korektní (správné) politické linii“ a „správné (korektní) politické orientaci“, která přizpůsobuje svou taktiku okolnostem. V stati o kantonský povstání ní obhajuje na první pohled rozporné postoje ruských bolševiků k zakládání sovětů – zatímco v Německu v roce 1923 a v Číně v roce 1927 byly proti, v roce 1926 založení sovětů v Číně podporovaly.

Postupně se z politické korektnosti stal terminus technicus označující vyjádření, které byly správně ve vztahu k nezpochybnitelným tezím politických nebo ideových hnutí. Dnešní chápání politické korektnosti dobře charakterizoval americký prezident George H. W. Bush v projevu na Michiganské univerzitě: „Přestože toto hnutí vychází z chvályhodné touhy odstranit pozůstatky rasismu, sexismu a nenávisti, nahrazuje staré předsudky novými. Některá témata, výrazy a dokonce gesta přitom označuje za nepřípustné. “

Je zajímavé, že bývalý místopředseda slovenské vlády Ivan Mikloš jde v krátké úvaze na toto téma v Hospodářských novinách ještě dál, když politickou korektnost označuje za jednu z příčin krize liberální demokracie. Podle něj totiž politická korektnost brání „otevřeně a kriticky“ pojmenovávat společenské problémy a jejich příčiny.

Předsudky založené na barvě pleti, pohlaví, věku nebo i zdravotního stavu ignorují výjimečnost každého člověka, jeho individualitu. Popírají koncept osobní svobody, odpovědnosti za vlastní jednání a nahrazují ho determinizmom – řízení člověka je zde vždy dáno tím, s čím se narodí a co sám nedokáže nijak ovlivnit. Ten, kdo se narodí jako Němec, bude pořádkumilovný, Arab lstivý a špinavý, na člověka s oční vadou si třeba dát pozor, neboť uhýbá pohledem, žena bude vždy klevetivého a ten, kdo přijde na svět jako Rom, se bude vyhýbat poctivé práci. Ano, mohou se snažit být jiní, ale je to v nich, už se s tím narodili.